Sedmá etapa – Vídeňáci dojeli do Berlína – sobota
Poslední den naší cesty byl tady. Po šesti dnech, téměř 600 kilometrech, spoustě kopců, protivětru, dešti, vedru a několika krizových momentech nás čekala poslední etapa.
Ráno už bylo ve vzduchu cítit, že dnešek bude jiný. Už nešlo jen o další kilometry. Jeli jsme do cíle, na který jsme se několik měsíců připravovali a o kterém jsme dlouho mluvili.
A pak přišel ten okamžik. Dorazili jsme k ceduli Berlín. Věděli jsme, že cíl už je na dosah. Byl to nádherný pocit. Za námi zůstaly všechny ty chvíle, kdy bolely nohy, kdy jsme bojovali s počasím nebo kdy jsme si říkali, že už by ten kopec mohl konečně skončit. Najednou bylo všechno zapomenuto a zůstala jen radost, že jsme to dokázali.
Ale to ještě nebyl úplný konec. Čekalo nás posledních přibližně 15 kilometrů městem a slavnostní zakončení celé výpravy – dojezd k Braniborské bráně a předání pamětních medailí.
A pak už to přišlo. Vídeňáci dojeli.
Po sedmi dnech jsme na vysokých kolech konečně dorazili z Vídně až do Berlína. U Braniborské brány jsme převzali pamětní medaile a uzavřeli jeden krásný příběh. A protože bychom to nebyli my, nemohlo chybět ani pořádné zakončení. Společně jsme si zazpívali „Škoda lásky“ a z plných plic několikrát zařvali naše vítězné: „Hurá! Hurá! Hurá!“
Samozřejmě nechybělo ani focení. Naše vysoká kola vzbudila pozornost a dost možná budeme na spoustě fotografií rodin, které si právě v tu chvíli fotily Braniborskou bránu. A ano, pár odvážných slečen jsme také povozili. Taková příležitost se přece neodmítá.
Za těch sedm dní jsme ujeli celkem 682 kilometrů. Zažili jsme horko, déšť, protivítr, pády, opravy, únavu i chvíle, kdy jsme se smáli, i když už síly docházely. A hlavně – celou cestu jsme zvládli bez vážných nehod a těžkých zranění.
Potkali jsme spoustu skvělých lidí a znovu jsme se přesvědčili, že svět je pořád plný těch, kteří pomůžou, povzbudí nebo jen zamávají u cesty.
Velké poděkování patří všem Vídeňákům. Každému, kdo se na cestě podílel, řidičům doprovodných vozidel, organizátorům i všem, kteří nás sledovali, psali zprávy a drželi nám palce. Díky vám jsme měli pocit, že na té cestě nejsme sami.
Po téměř 700 kilometrech na vysokých kolech jsme si uvědomili, že ani posledních pár kilometrů nebylo zadarmo. Berlín sice nabízí cyklostezky, ale málokdo při jejich stavbě myslel na vysoká kola. Kostky, dlažba a nerovnosti po tolika kilometrech dokázaly pořádně potrápit. I to jsme ale zvládli.
Ještě jedna osobní poznámka k Berlínu. Po několika dnech cesty německou krajinou, přes menší města a vesnice, kde jsme poznávali klid, pořádek a příjemné prostředí, byl pro mě příjezd do Berlína velkým kontrastem. Čekal jsem historické hlavní město Německa, ale setkal jsem se s úplně jinou tváří města. Některé části na mě působily zanedbaně – vnímal jsem více nepořádku, odpadků, šedivé zástavby a místa, která nepůsobila příliš příjemně. K tomu se přidal velký městský ruch, hluk ulic, troubení a atmosféra, ve které jsem se zejména večer a v noci necítil příliš bezpečně. Překvapila mě také výrazná změna charakteru města a jeho obyvatelské skladby. Berlín dnes působí jako velmi mezinárodní metropole, kde je tradiční německá tvář města mnohem méně výrazná než v menších městech a na venkově, kterými jsme během cesty projížděli. Stejně tak jsme jen obtížně hledali klasickou německou restauraci. Na mnoha místech byly spíše podniky s mezinárodní kuchyní – kebaby, pizzerie a další rychlá občerstvení. Berlín na mě proto nepůsobil jako pokračování toho Německa, které jsme během celé cesty poznávali.
Naopak německý venkov a menší města ve mně zanechaly velmi silný dojem – krásná krajina, upravená místa a lidé, kteří k nám byli po celé výpravě vstřícní a ochotní.
Po velkém dobrodružství už přišel čas vrátit se domů. Každý si cestu zpět naplánoval po svém – někdo odjížděl sám, někdo ve skupině. To už ale patří k jiné kapitole. Nejdůležitější ale je, že jsme zůstali tím, čím jsme byli na začátku – dobrou partou.
Jsme Vídeňáci. Parta, kterou jen tak něco nerozhodí a nepoloží.
A co bude dál? Chvíli si od vysokých kol odpočineme… tedy možná. Znáte Vídeňáky. Sotva slezeme z kola, už někdo začne přemýšlet, kam vyrazíme příště.
Dojeli jsme z Vídně až do Berlína.
V Holicích dne 21. července 2026
Tomáš Formánek