Pátá etapa – první kilometry v Německu – čtvrtek

Pátá etapa byla ve znamení překročení hranic. Ráno se na startu objevil Zdeněk, který i přes zranění vyrazil znovu s námi. Vídeňák se prostě jen tak nevzdává.

Opustili jsme Českou republiku a přes polské Trojmezí zamířili do Německa. Ráno jsme začali pořádnou snídaní v bufetu a bylo dobře, že jsme doplnili síly. Dnešní etapa měla být opět pořádná zkouška.

Ani dnes se nám nevyhnuly pády. Jeden z nich jsem měl já. Naštěstí bez následků, i když jsem při tom ještě shodil Pavla Štěrbu. Ani jemu se nic nestalo a mohli jsme tedy pokračovat dál. Naštěstí všechno skončilo jen modřinami a odřením a nikdo nemusel cestu ukončit. Další lehký pád měl i Jirka.

Po cestě jsme si trochu zabloudili, a tak nám místo plánované trasy nakonec naskočilo na tachometru přibližně 120 kilometrů.

Asi třicet kilometrů před cílem jsme si dali krátkou zastávku na pivo. Při přestávce jsem našel zprávy na TV Nova od 17:00 a společně jsme viděli záznam více než dvouminutové televizní reportáže, jak jedeme společně do Berlína. Někteří si při té příležitosti dopřáli o jedno pivo navíc, ale vše bylo v rámci doplnění kalorií a po chvíli už zazněl povel: „Jedeme dál!“

Posledních třicet kilometrů už bylo opravdu náročných. Nohy bolely, síly ubývaly a někteří přijeli do cíle opravdu jen silou vůle. Několik z nás dorazilo do cíle pořádně unavených, a dokonce hladoví.

Pomohly nám písničky, které všichni známe. Začali jsme společně zpívat a najednou se i poslední kilometry zvládaly o něco lépe. Bylo vidět, že i když už máme v nohách několik stovek kilometrů, pořád jsme parta, která se umí povzbudit a zasmát.

Nejhezčí ubytování celé části cesty bylo ve Sprembergu. Pan majitel penzionu si nás natolik oblíbil, že nás přivítal pivem pro každého. Takové přijetí po 120 kilometrech opravdu potěší. Proběhla společná večeře, pár piv a pak už zasloužený odpočinek.

Večer ještě čekala jedna důležitá změna. Dušan odjel autem do Drážďan pro Michala Dvořáka, který se nabídl, že převezme roli řidiče až do Berlína. Díky tomu mohl Dušan konečně odložit starosti kolem doprovodného vozidla a sednout na kolo společně s námi.

Berlín už byl zase o něco blíž.