Druhá etapa – ze Znojma do Havlíčkova Brodu – pondělí

Druhý den nás čekala královská etapa. Před sebou jsme měli 104 kilometrů a téměř 1500 nastoupaných metrů. Už ráno bylo jasné, že to nebude zadarmo.

Počasí nám přálo. Bylo horko, ale foukal příjemný větřík, takže se jelo o něco lépe než první den. I tak jsme si sáhli na dno sil. Kopce střídaly kopce a kilometry přibývaly pomaleji, než bychom si přáli.

Na prvním odpočinku na nás čekala přítelkyně Honzy Klepáčka - Alice, a přivezla každému pivo. To bylo najednou radosti! Díky, Alice!

Bohužel dopoledne měl pád Zdeněk Vokál. Silně se uhodil do hlavy a nemohl pořádně hýbat rukou. Okamžitě se o něj postarali Tomáš, Libor a Pavel Rybařík. Já jsem mezitím přivolal Dušana s doprovodným vozidlem. Velké poděkování patří také řidiči, který právě projížděl kolem a zastavil, aby nám pomohl s první pomocí. Bohužel se našli i tací, kteří jen projeli kolem bez zájmu, zda někdo nepotřebuje pomoc. Zdeněk ukázal svou zarputilost. Ještě dokázal dojet asi šest kilometrů na plánovanou pauzu. Tam jsme ho přesvědčili, aby si sedl raději do auta a dál už nepokračoval po vlastní ose. Večer jsme ho pro jistotu odvezli do nemocnice. Naštěstí lékaři vyloučili vážnější zranění, ošetřili ho, a ještě ten večer nám ho vrátili. A jak se později ukázalo, Zdeněk se jen tak nevzdává. Od páté etapy už zase seděl na vysokém kole a dojel s námi až do Berlína.

Jedna z těch malých příhod, které si člověk z cesty pamatuje, přišla ještě před Polnou. Jeli jsme s Tondou společně a uprostřed jednoho dlouhého kopce se ptám: „Máš ještě vodu?“ Tonda jen odpověděl: „Už ne.“ Mně došla dávno.

Ve vesnici kousek dál, jsme u domu uviděli mladého muže, který něco dělal před domem. Oslovil jsem ho, jestli bychom si mohli doplnit vodu. Jeho reakce byla skvělá – bez váhání nás pozval dál, doplnil nám vodu, a dokonce nabídl i kávu, kterou jsme s díky odmítli. Byla to jedna z těch chvil, kdy si člověk znovu uvědomí, kolik ochotných a milých lidí kolem nás stále je. Někdy stačí jen zaklepat a požádat.

V Polné už na nás čekal Jirka Valenta s manželkou Renatou a dcerou. Přijeli nás povzbudit při naší cestě do Berlína. Jirka měl za cíl vyrazit z Vídně o dva dny později po stejné trase za námi. Jeho snem bylo dohnat hlavní peloton někde před Hrádkem nad Nisou.

Do Havlíčkova Brodu jsme dorazili až večer. Na tvářích byla znát únava, ale také dobrý pocit, že jsme zvládli tento nejtěžší den. Večer už přišlo na řadu zasloužené pivo a probírání zážitků z celého dne.

Po dvou dnech bylo jasné, že nejde jen o kilometry. Pořád jsme drželi při sobě, pomáhali si a nikdo nezůstal na cestě sám. A možná právě to bylo důležitější než samotných 104 kilometrů.

Velké poděkování patřilo také řidičům, kteří kolem nás projížděli s trpělivostí a ohleduplností. Na vysokých kolech nejsme zrovna nejrychlejší účastníci silničního provozu, o to víc jsme si jejich přístupu vážili.

Ani dnešek se neobešel bez menších problémů. Několikrát praskl drát ve výpletu kola, někdo si odnesl odřeniny a vypily se litry vody. Naštěstí nic z toho nebylo tak vážné, aby někdo musel výpravu ukončit.